Městys Radomyšl

Z dějin středověku a období následujícího

2011-06-27 09:28:57

F. Kašička a B. Nechvátal ve své knize Radomyšl - proměny městečka uvádějí: K poznání vnitřního vývoje osídlení na místě dnešní Radomyšle nemáme pro nejstarší období podrobnější doklady. Je nepochybné, že určitá starší sídlištní tradice zde musela existovat, i když za dnešního stavu poznání není zachytitelná. Pro tuto skutečnost svědčí vedle geografické situace i zmíněná existence slovanského hradiště "Hradec" u Řepice, které je vzdáleno od Radomyšle necelé 4 km.

Prostředí Zlaté stezky, v jejímž spádovém území se Radomyšl nachází, umožnilo, že se při této cestě vyvinula vnitřní kolonizací osada zemědělského typu, která se patrně soustředila v prstencovitém půdorysu na mírném svahu otočeném k jihu v ploše před západním průčelím kostela. Charakter tohoto území s obvodovým terénním zlomem by mohl dokonce svědčit o sídlu částečně opevněném.

Významný jihočeský panský rod Bavorů získává statky v okolí Strakonic podle písemných pramenů ponejvíce v letech 1230-1243. Avšak již v roce 1225 potvrdil král Přemysl Otakar darování Bolemily, manželky Bavora ze Strakonic, která tehdy dala johanitům dvůr Chlum s lesem, Lazec, Koryta a jiné lesy v okolí dvora, což jsou polesí táhnoucí se až k Radomyšli a za ní k severu a východu a názvy poloh, které se dodnes udržely.


Nejstarší jmenovitou písemnou zprávou o Radomyšli je však až údaj k roku 1284, kdy ve výčtu majetku Bavorů ze Strakonic je uváděna Radomyšl s farou. Zpráva samotná kromě údaje o faře, což nutně předpokládá existenci kostela, má pouze ten význam, že uvádí Radomyšl v katastru osídlení, ale nevíme, jak dlouho již tato existence trvala. Fara by mohla v této době znamenat již význačný bod místní správní i církevní organizace. Další zprávy z počátku 14. století nám rovněž mnoho o vlastním vývoji neříkají - jako např. údaj z roku 1316, kdy je uváděn plebán Jan z Radomyšle. Až teprve listina Viléma Bavora z 3. září 1320, na kterou již upozornil J. V. Šimák, mluví o Radomyšli jako o městečku - civitacula.

Listinou Vilém Bavor potvrzuje darování kostela a fary se všemi majetkovými náležitostmi v městečku Radomyšli johanitskému řádu. Tentýž Vilém Bavor ze Strakonic se svou manželkou Markétou převedl ve své závěti z roku 1359 na velkopřevora řádu vlastnictví celé obce Radomyšl se všemi statky, výnosy a užitky. Od této doby až do roku 1848 jsou johanité (od roku 1530 zvaní maltézští rytíři) jedinou vrchností městečka. Podle pramenů měla pak Markéta po Vilémově smrti na Radomyšli své vdovské sídlo, uváděné ještě roku 1375 a nalézající se nejspíše v obvodu církevní kurie.

Samotné označení městečko má v této době značný význam, je zřejmě dokladem dřívějšího vnitřního rozvoje, který by mohl souviset i s raně gotickou přestavbou a rozšířením kostela, kladenou podle stylového rozboru do poslední třetiny 13. století. Vývoj nepostupoval jenom vzestupnou linií, svědčí o tom i to, že ani ne po třech desetiletích - k roku 1355 - je Radomyšl uváděna opět jako osada. V církevní správě tehdy patřila do děkanátu bozeňského, jak to dosvědčují ještě přímé zprávy od roku 1352 až do doby okolo roku 1405.
Ani další prameny ze 14. století (1352, 1359 atd.) nám nepřinášejí údaje, které by bylo možno použít k datování jednotlivých stavebních fází středověké stavby kostela sv. Martina nebo jiných stavebních počinů v Radomyšli. Období následující - 15. a 16. století - svědčí, že se osada opět povznesla na úroveň městečka, na které setrvává dodnes.

Obytná a hospodářská zástavba městečka zůstává v pozdním středověku zřejmě nadále ponejvíce dřevěná. V této době je však již nepochybně stabilizována základní půdorysná kostra Radomyšle, tak jak se nám v podstatě dochovala dodnes. Staré, zřejmě ještě mladohradištní sídelní jádro západně od komplexu kostela a kurie, setrvává nadále v původně vymezeném obrysu. Se vzrůstajícím sídelním významem a přeměnou osady na městečko obestavují se protější strany komunikací kolem starého jádra a výběhy těchto cest do všech okolních směrů. Nezbytnou součástí provozu městečka se stalo tržiště, přidané ke staršímu sídelnímu útvaru na mírném svahu k jihu. Oproti půdorysné podobě dnešního náměstí mělo však méně pravidelný tvar a bylo, jak se zdá podle mapových podkladů z minulého století, spíše protažené směrem k jihu, kde se jeho funkční součástí stal i pozdější rybníček.


Husitské revoluční hnutí Radomyšl zasáhlo jen nepřímo. Husitské houfy sice několikrát krajinou procházely, johanité si tu ale po celé období udrželi svou autoritu, sled katolických farářů dosazovaných sem církevní vrchností zůstal nepřerušen. Neklid v kraji dokládá zatím pouze písemná zmínka z roku 1425, že k faře v městečku není bezpečný přístup. V roce 1434 vypravil tehdejší johanitský velkopřevor Václav z Michalovic početnou ozbrojenou posilu panské jednotě, která se podílela na tragické bitvě u Lipan. Ve zbrojném houfu ze Strakonicka bojovali i Radomyšlští, k nimž se připojil se svými lidmi zchudlý zeman Boreš z nedalekého Oseka.

Někdy počátkem osmdesátých let 15. století došlo v Radomyšli k tragické pohromě, když městečko při svém kořistnickém vpádu vypálil Racek z Kocova. Při požáru shořely i staré listiny městských práv. Významné datum historie Radomyšle znamená potom 10. září 1483, kdy strakonický konvent v čele s Janem ze Švamberka městská práva památnou česky psanou listinou slavnostně obnovil, potvrdil dědičný zákup a všechny dřívější platy a úroky. Další rozšíření práv městečka znamenalo získání práva odúmrti v roce 1516. Darovací listinu vydal na žádost měšťanů tehdejší představený strakonického řádového panství Jan z Rožmberka a výsada spočívala ve svobodném odkazování majetku měšťanů mezi sebou a v právu vést sirotčí knihy a zapisovat práva sirotků.

Život poddanského městečka se v 16. století rozvíjel v ovzduší relativního klidu a konjunktury. Rychtář a konšelé Radomyšle si u každého nově nastupujícího velkopřevora johanitského řádu ve Strakonicích nechávali potvrzovat svá stará privilegia, specifikující práva, platy a poplatky. Od roku 1569 lze potom souvisle sledovat radomyšlskou obec podle nejstaršího dochovaného urbáře strakonického panství a podle zachovaného rejstříku kostelních platů. Oba tyto základní dokumenty podrobně zpracoval a analysoval Dr. B. Lifka. Z urbářů je povšechně patrné výrazné rozrůstání městečka. K roku 1569 je zřejmé, že se původních 12 středověkých gruntů rozrostlo v předchozím období na 17 a do roku 1583 již na 25, tedy na více než dvojnásobek středověkého stavu. V době vlády Rudolfa II. tíží radomyšlské měšťany, stejně jako celou zemi, peněžní dávky na pomoc proti Turkům, kteří v 80. letech 16. století ohrožovali uherské hranice, zvýšené berně pro nové stavby na Pražském hradě a další mimořádné platy. Jejich výše byla však stále relativně snesitelná.

Výsledky významné badatelské práce Dr. B. Lifky na sídelních dějinách městečka, konfrontované s průzkumem dnešních objektů, dávají poměrně plastickou představu o obrazu a skladbě městské zástavby na sklonku renesance.

Třicetiletá válka a její důsledky zasáhly prudce do života země. Určitou výhodu pro Radomyšl měla v těchto dobách její poloha v závětří mimo dotyk hlavních vojenských tažení a také okolnost, že v městečku s církevní vrchností nebylo nekatolíků a nedošlo tudíž k drastickým konfiskačním postihům, k výraznému vylidňování a pustnutí usedlosti jako tomu bylo mnohde jinde.

Jako v celých jižních Čechách baroko na Radomyšlsku zcela zdomácnělo a v oblasti lidových staveb přerostlo v svébytný projev tzv. selského baroka, které časově zabírá období od konce 18. století až do 2. třetiny století následujícího. U městečka, jako je Radomyšl, dochází pak k mísení lidových forem s prvky čistého slohu velmi záhy, ať již se jedná o doznívající baroko nebo o časné projevy nastupující slohové vlny klasicistní.



Autor: Městys Radomyšl ©